IMUNITA - opravdu víme, jak funguje?

Náš imunitní systém zabraňuje vnikání patogenů do organismu, a pokud projdou, tak se je snaží zlikvidovat. Abych byl přesný, imunitní systém nemá na starosti jen vnější nepřátele, ale i ty vnitřní. Což mohou být třeba rakovinné buňky, buňky poškozené nebo některé mikroorganismy, které se nežádoucím způsobem přemnoží v mikrobiotě. Je také velmi důležité, aby imunitní systém dokázal rozlišit, které buňky jsou dobré, a ty, se kterými je třeba se poprat. Pokud toto nedokáže dobře rozlišovat, začne se obracet proti našim vlastním buňkám a vznikne tak autoimunitní problém.

Náš imunitní systém můžeme rozdělit na dvě části. Na vrozenou neboli nespecifickou imunitu a imunitu získanou neboli adaptivní (schopnou se přizpůsobovat). Tu první si představte jako hory a kopce, které chrání území před vpádem Hunů. Hory a kopce jsou v našem organismu tvořeny kůží, potem, slinami, žaludečními šťávami, buňkami, např. fagocyty, což je druh bílých krvinek, které jsou schopny pohlcovat patogeny, částice z vnějšího prostředí a různé druhy působků, jež jsou produkovány nejen imunitními buňkami. Například interleukiny, mezi nimiž jsou takové, které vyvolávají horečku a tím hubí patogeny (např. IL-1), chemokiny, interferony alfa a beta, což jsou látky produkované napadenými buňkami a pomáhají chránit zdravé buňky sousedící s buňkami napadenými, růstové faktory podporující množení imunitních buněk.

Důležitou složkou je také komplementový systém a markery zánětu, např. CRP. Jsou schopné nebezpečnou částici označit pro fagocyty k pohlcení, spustit imunitní reakci, nebo bakterii přímo zabít tím, že na povrchu vytvoří komplex poškozující buněčnou membránu. Tato část imunity reaguje stále stejným způsobem, není schopná se vyvíjet, nemá imunologickou paměť. Proti patogenům, s kterými se už setkala, bojuje vždy stejně razantní silou.

Oproti tomu imunita získaná je jako dobře vycvičená a vyzbrojená armáda. Skládá se z látkové složky, což jsou imunoglobuliny (protilátky), a ze dvou typů bílých krvinek: B a T lymfocytů. Na rozdíl od vrozené imunity si dokáže adaptivní imunita zapamatovat, se kterými patogeny se již v minulosti musela poprat. A pokud se stejný patogen znovu objeví, je zásah této imunity rychlejší a cílenější. B lymfocyty vznikají v kostní dřeni a produkují bílkoviny zvané protilátky. Ty jsou účinné hlavně u mimobuněčných patogenů. T-lymfocyty se rodí také v kostní dřeni, ale postupně odchází „do školy“ do našeho brzlíku, kde se učí jak vyhrát nad patogeny. Imunoglobuliny dokáží patogen identifikovat a označit, omezit jeho pohyblivost, případně ho i usmrtit.

 

Popsali jsme si součást našeho organismu, která nás dokáže chránit před vnějším i vnitřním nepřítelem. Kdo je ale tím nepřítelem? Pokud chceme nad nepřítelem zvítězit, musíme ho poznat. Není v možnostech tohoto textu pospat všechny patogeny, se kterými se náš organismus může za život potkat. Pojďme se podívat na jeden, který si v dnešních dnech získal velkou, byť poměrně negativní, popularitu.

Ano tím patogenem je vir. Vir je velmi malý nebuněčný organismus. Je někde na pomezí mezi živým a neživým organismem. Většina vědců ho klasifikuje jako neživý. Nicméně je to úhel pohledu. Čínská medicína tvrdí, že každá živá věc obsahuje 3 poklady – Shen (duši či záměr), Qi (energii) a Jing (esenci, hmotu). Hmotu vir určitě má. Je to jen RNA nebo někdy DNA obalená většinou proteinovou skořápkou. Má i energii, i když si ji bere jako správný parazit z hostitelské buňky. A pravděpodobně má i Shen, nějaký záměr, program, který se snaží uskutečňovat. Viry většinou vnímáme jako naše nepřátele. Mnohem rozsáhlejší boj však svádí viry s bakteriemi. To je jejich úhlavní nepřítel. Nicméně, jak dnes vidíme, i pro člověka jsou viry často velký problém.

Viry se nedokáží samy množit. Potřebují k tomu hostitelskou buňku. Viry se také nejsou schopné pohybovat. „Přemísťují“ se např. společně s kapénkami, které vyprskneme nebo vykašleme. Mají na sobě takové klíče, spouštěče, díky nimž jsou schopny otevřít zámky, které jsou umístěné na buňkách našeho organismu.  Vir si buňku odemkne, dostane se dovnitř a začne nastolovat své pořádky. Jeho cílem je se replikovat. Buňka postupně přestává plnit v organismu funkce, kvůli kterým byla vytvořena, a začíná pracovat ve prospěch viru.

 

Při replikaci poměrně často dochází k chybám, a tak vznikají různé mutace virů. Pokud je mutace pro vir nevýhodná, nezlepšuje jeho schopnost přežít, vir zanikne. Pokud mu ale mutace přinese nějakou výhodu nad ostatními viry, takto zmutovaný vir začne ostatní vytlačovat a postupně v organismu převládat.

Koronaviry jsou nám dobře známou skupinou virů, které nás obtěžují každý podzim a projevují se typicky rýmou. Při replikaci ale vznikají mutace, které jsou aktivnější než ty běžné koronaviry, na které je náš imunitní systém už připravený. A k nim patří i koronavirus SARS-CoV-2 (Severe Acute Respiratory Syndrome Coronavirus 2). Problém, je, že náš imunitní systém tento typ viru neumí rychle rozeznat a zlikvidovat. A trvá mu delší dobu, než ho rozpozná, než začne vytvářet imunologickou odpověď a než ho začne likvidovat.

Koronaviry jsou RNA viry. Kromě proteinového obalu jsou obaleny i membránou, kterou si vytvářejí z buňky, když ji opouštějí. Buňku opouští naráz ne jedna, ale velké množství virových částic, čímž buňku fyzicky poškodí -  v podstatě ji roztrhají. A právě to je největší problém současného koronaviru - devastuje tkáně našeho organismu. Hlavně plíce. Druhý problém spočívá v nepřiměřené, řekl bych zbrklé imunitní odpovědi, kdy náš imunitní systém začne likvidovat i jednotlivé zdravé buňky, aby ochránil celek. A bohužel někdy je ta destrukce masivní a život ohrožující.

Víme tedy, jak funguje obrana a částečně víme, jak vypadá náš nepřítel. Co tedy můžeme udělat pro to, abychom neonemocněli? Jak se můžeme bránit?

Účelem tohoto článku není mluvit o léčbě. Extrémně důležitá je prevence.