Imunitní systém je nezbytný pro naše přežití, jeho aktivita však musí zůstávat v rovnováze. Při infekci nebo poškození tkání se musí rychle aktivovat, současně se ale spouštějí mechanismy, které jeho reakci regulují a postupně ukončují. Pokud by byla imunitní odpověď příliš silná nebo trvala příliš dlouho, mohla by začít poškozovat vlastní tkáně. V krajním případě může člověka bezprostředně ohrozit na životě; při dlouhodobé aktivaci zase přispívá k rozvoji chronického zánětu a řady onemocnění.
Správně fungující imunitní systém reaguje na skutečně nebezpečné podněty, například patogenní viry, bakterie, houby či parazity. Naopak toleruje neškodné látky z okolního prostředí, složky potravy a mikroorganismy běžně osídlující naše tělo. Zároveň se za normálních okolností neobrací proti vlastním buňkám a molekulám, jak k tomu dochází u autoimunitních onemocnění.
Imunitní systém tvoří mnoho druhů buněk a signálních látek, které se navzájem ovlivňují. Některé imunitní reakci aktivují, jiné ji tlumí. Zjednodušeně lze rozlišit vrozenou a získanou imunitu, které však nefungují odděleně, ale neustále spolupracují.
Buňky vrozené imunity, mezi něž patří například makrofágy, monocyty, neutrofily, dendritické buňky a NK buňky, reagují na nebezpečí jako první. Přesouvají se do místa, kam pronikly infekční mikroorganismy nebo došlo k poranění či jinému poškození tkáně. Jejich úkolem je nebezpečí rychle rozpoznat, omezit a pokud možno odstranit.
Tyto buňky nesou na svém povrchu i uvnitř sebe receptory, které dokážou rozpoznávat molekuly typické pro mikroorganismy nebo signály uvolňované poškozenými a umírajícími buňkami. Navázání takové molekuly na receptor spustí uvnitř imunitní buňky soubor dějů označovaný jako signální dráha. Ta může buňku aktivovat, zvýšit její dělení, změnit její chování a přimět ji k produkci dalších biologicky aktivních látek.
Jednotlivé buňky vrozené imunity mají rozdílné úkoly. Makrofágy a neutrofily mohou pohltit bakterie, buněčné zbytky a další částice a následně je uvnitř sebe rozložit. Tento proces se nazývá fagocytóza. NK buňky jsou zase schopné rozpoznávat a usmrcovat některé buňky napadené viry nebo nádorově změněné buňky, tím zamezí šíření virové infekce po těle a nárůstu počtu nádorových buněk.
Aktivované buňky vrozené imunity zároveň produkují biologicky aktivní signální látky označované jako cytokiny a chemokiny –které do postiženého místa přitahují další imunitní buňky a řídí jejich činnost. Tím se vrozená imunita podílí také na aktivaci získané imunity, kterou zajišťují především T- a B-lymfocyty.
Dendritické buňky a makrofágy dokážou části pohlceného mikroorganismu vystavit na svém povrchu na určitým svým povrchových molekulách. Tím je „ukážou“ T-lymfocytům, které mohou rozpoznat konkrétní původ nebezpečí a zahájit cílenější imunitní odpověď. Některé aktivované T-lymfocyty následně podporují B-lymfocyty v tvorbě protilátek, jiné díky tomu ničí infikované nebo abnormální buňky.
Vrozená imunita tak poskytuje rychlou, ale méně specifickou obranu, zatímco získaná imunita vytváří přesněji zaměřenou odpověď. Některé T a B lymfocyty navíc přetrvávají jako paměťové buňky a umožňují rychlejší reakci při opakovaném setkání se stejným nebezpečným stimulem.
Aktivace imunitního systému je spojena se vznikem zánětu. Přestože slovo „zánět“ často vnímáme negativně, akutní zánět je přirozený a potřebný obranný proces. Pomáhá omezit infekci, odstranit poškozené buňky a zahájit hojení tkáně.
Aby si zánět zachoval tuto ochrannou funkci, musí být přiměřený a po odstranění nebezpečí včas ukončen. Současně s aktivačními mechanismy se proto spouštějí také mechanismy regulační a protizánětlivé.
Na regulaci imunitní odpovědi se podílejí různé typy buněk, například regulační T- a B-lymfocyty, regulační dendritické buňky a makrofágy s protizánětlivými a reparačními vlastnostmi, které se zjednodušeně označují jako M2 makrofágy. Tyto buňky mohou tlumit aktivované imunitní buňky, vytvářet protizánětlivé látky a podporovat obnovu poškozených tkání.
Po splnění své úlohy také část aktivovaných imunitních buněk řízeně zaniká. Je to důležité, protože během obranné reakce se tyto buňky rychle množí. Pokud by jejich aktivace a množení pokračovaly i po odstranění původního nebezpečí, zánět by mohl přetrvávat a poškozovat okolní tkáně.
Imunitní systém musí umět nejen reagovat a následně svou odpověď utlumit, ale také rozlišovat mezi nebezpečnými a neškodnými podněty. Této schopnosti se říká imunitní tolerance. Díky ní imunitní systém nereaguje proti vlastním molekulám ani proti většině neškodných látek, například složkám potravy, pylům nebo mikroorganismům přirozené mikrobioty.
Tolerance však může být narušena. Přispět k tomu mohou genetické predispozice, porucha regulačních mechanismů, infekce, poškození tkání nebo dlouhodobý zánět. Některé mikrobiální molekuly se navíc mohou podobat vlastním strukturám organismu, což za určitých okolností přispívá ke vzniku chybně zaměřené imunitní reakce.
Imunitní systém pak může začít považovat neškodné látky za nebezpečné, jako je tomu u alergií, nebo napadat vlastní buňky a tkáně, což vede k autoimunitním onemocněním.
Imunitní systém jsme zde popsali pouze ve velmi zjednodušené podobě. Pro pochopení působení medicinálních hub je však podstatné, že zdravá imunita neznamená pouze co nejsilnější imunitní reakci. Rozhodující je její správná regulace – schopnost obranu v případě potřeby aktivovat, přiměřeně ji řídit a po odstranění nebezpečí opět utlumit. Právě některé z těchto aktivačních, regulačních a protizánětlivých mechanismů mohou ovlivňovat bioaktivní látky obsažené v houbách.
Bioaktivní látky medicinálních hub působí jako imunomodulátory než jako nespecifické stimulátory imunitního systému.
Houbové polysacharidy, především β-(1→3, 1→6)-D-glukany, jsou rozpoznávány receptory vrozené imunity, jedná se např. o receptor dektin-1, Toll-like receptory (TLR2, TLR4), a také se aktivuje komplementový systém.
Vazba β-glukanů na receptory může aktivovat makrofágy, neutrofily, dendritické buňky a NK buňky. Výsledkem je:
Účinek je však závislý na dávce a kontextu. Nízké koncentrace mohou podporovat imunitní dohled, zatímco vyšší terapeutické koncentrace mohou tlumit nadměrnou zánětlivou odpověď.
Při chronickém zánětu bývají dlouhodobě aktivovány prozánětlivé makrofágy M1, které produkují například prozánětlivé cytokiny TNF-α, IL-1β, IL-6, oxid dusnatý a další mediátory, které přispívají k poškození tkání zánětem.
Bioaktivní látky hub, jako jsou fenolické látky, triterpenoidy, mohou:
Na této modulaci se podle článku podílejí zejména polysacharidy z Cordyceps militaris, látky z Inonotus obliquus a triterpenoidy či fenolické látky, například hispolon.
NF-κB je jedním z nejvýznamnějších regulátorů chronického zánětu. Jakožto transkripční faktor vstupuje do jádra, váže se na DNA a ovlivňuje přepis genů, které souvisejí se zánětem. Jeho trvalá aktivace podporuje syntézu prozánětlivých cytokinů a chemokinů a dalších molekul podporujících a udržujících zánět.
β-glukany, triterpenoidy (např. kyselina ganoderová), cordycepin, fenolické látky, peptidy z medicinálních hub mohou tuto signální dráhu tlumit a tím snížit produkci prozánětlivých cytokinů a aktivaci dalších prozánětlivých genů.
Dalším významným cílem složek z hub jsou mitogenem aktivované proteinkinázy (MAPK):
Tyto dráhy regulují produkci cytokinů, buněčnou proliferaci (množení buněk), apoptózu (řízenou buněčnou smrt) a reakci na buněčný stres. Houbové látky (polysacharidy, cordycepin, triterpenoidy) mohou omezovat aktivaci jednotlivých MAPK a tím snižovat zánětlivou odpověď.
Inflamazom NLRP3 se v buňce sestavuje z několika částí poté, co je buňka stimulovaná. Inflamazom reaguje na přítomnost mikrobiálních molekul a signálů buněčného poškození. Jeho chronická aktivace vede k aktivaci produkce prozánětlivých cytokinů a dějů, tj. k :
Zajímavé jsou například β-glukany z Ganoderma lucidum, které omezují aktivaci NLRP3 několika mechanismy:
Také zde je účinek dvoufázový: nízké dávky některých polysacharidů mohou NLRP3 podporovat jeho aktivitu a posílit obranu proti patogenům, zatímco vyšší koncentrace jeho aktivaci potlačují a podporují ukončení zánětu.
Gasdermin D je klíčový protein, který v těle funguje jako hlavní aktivátor pyroptózy, buněčné smrti, která aktivuje imunitní buňky a podporuje vznik zánětu. Gasdermin je štěpený aktivovanou kaspázou 1 (je aktivována sestavením inflamazomu). Jeho odštěpená část reaguje s buněčnými membránami a vytváří v nich otvory (póry), což vede k:
Houbové bioaktivní látky mohou nepřímo bránit štěpení gasderminu D inhibicí již zmíněného NLRP3 a kaspázy-1. Mohou tak omezovat vysoce prozánětlivou pyroptózu, aniž by nutně potlačovaly fyziologickou apoptózu (programovanou, řízenou buněčnou smrt, která neaktivuje zánět).
Oxidační stres a chronický zánět se vzájemně podporují. Aktivované prozánětlivé buňky produkují velké množství kyslíkových radikálů. Volné kyslíkové radikály totiž aktivují NF-κB, MAPK i NLRP3, o kterých jsme se zmínily, že se podílí na rozvoji a udržení zánětu.
Triterpenoidy, fenolické látky a ergothionein z hub mohou aktivovat dráhu, která oxidační stres tlumí a mohou tím tedy podpořit tlumení zánětu. Jednotlivé kroky zahrnutí:
Důsledkem je snížení koncentrace volných radikálů, omezení oxidačního poškození a sekundární snížení aktivace NF-κB a NLRP3.
Kromě toho mohou některé složky hub , např. fenoly a flavonoidy přímo vychytávat kyslíkové radikály a tak je neutralizovat.
Houbové látky mohou ovlivňovat:
Výsledkem může být podle výchozího stavu buď posílení imunitní odpovědi získané imunity, nebo její utlumení. Při chronickém zánětu je významné zejména:
Některé β-glukany a polysacharidy z Phlebopus portentosus, Agaricus blazei a dalších druhů mohou:
To představuje imunostimulační část účinku medicinálních hub, která probíhá současně s tlumením patologické chronické zánětlivé odpovědi.
Vysokomolekulární β-glukany, polysacharidy se vstřebávají ze střeva jen minimálně, a značná část jejich účinků je tak vázaná právě na střevo, ve kterém je však velké množství imunitních buněk. Houbové polysacharidy tedy modulují imunitní systém díky:
Imunitní systém je velmi komplexní entita, jejíž aktivitu je možné regulovat nejen standardními léky, ale také přírodními látkami, včetně všem dobře známého vitamínu C. Mezi tyto látky patří také součásti vitálních hub.
Zásadní vliv na imunitní systém mají polysacharidy, terpeny a fenolové sloučeniny.
Houbové β-glukany jsou rozpoznávány receptory vrozené imunity, zejména Dectin-1, TLR a CR3, a mohou podporovat fagocytózu, prezentaci antigenů a cytotoxickou aktivitu NK buněk. Současně však omezují nadměrnou zánětlivou odpověď prostřednictvím modulace makrofágové polarizace, snížení aktivity NF-κB a MAPK a potlačení inflamazomu NLRP3. Inhibice NLRP3 vede ke snížení aktivace kaspázy-1, produkce IL-1β a IL-18 a gasderminem D zprostředkované pyroptózy. Polysacharidy mohou rovněž měnit složení střevní mikrobioty a podporovat tvorbu mastných kyselin s krátkým řetězcem, které prostřednictvím receptorů GPR43 a GPR109A přispívají k zachování střevní bariéry a systémové imunologické toleranci. Výsledný účinek tak zahrnuje současné posílení obrany proti infekcím a nádorovým buňkám a utlumení dlouhodobé, tkáně poškozující zánětlivé odpovědi.
Triterpenoidy a fenolické látky dále snižují tvorbu prozánětlivých cytokinů TNF-α a IL-6 a aktivují antioxidační dráhu Nrf2/HO-1. Zvýšení exprese HO-1, superoxiddismutázy, katalázy a glutathionperoxidázy vede ke snížení oxidačního stresu, který je významným udržovacím faktorem chronického zánětu.
Houby a jejich složky modulují aktivitu imunitního systému komplexně. Nikoli jen k pouhému zvýšení či potlačení aktivity, ale hlavně k harmonizaci aktivity, aby nám náš imunitní systém dobře sloužil.
Samozřejmostí je, že pro dosažení popsaných účinků je třeba používat houbové extrakty vysoké kvality od ověřených a solidních výrobců. Všechny mechanismy, o kterých byla řeč, jsou totiž vázané na konkrétní bioaktivní látky — především na β-glukany, triterpenoidy a fenolické sloučeniny. Pokud je přípravek neobsahuje v dostatečném množství a v biologicky dostupné formě, nemá se čím projevit, bez ohledu na to, co je uvedeno na obalu. Kvalita zde tedy není marketingovým dovětkem, ale podmínkou účinnosti. U vitálních hub neplatí, že „houba jako houba" — rozhoduje surovina, způsob zpracování, standardizace a doložená čistota.
U anonymních a nejlevnějších produktů bývá právě obsah účinných látek nejslabším místem. Časté je uvádět na obalu „polysacharidy" — vysoké číslo, do kterého se ovšem započítává i α-glukan, tedy běžný škrob z obilného substrátu. Imunitně aktivní jsou přitom téměř výhradně β-(1→3,1→6)-glukany, takže impozantní údaj může ve skutečnosti znamenat mnoho škrobu a málo toho podstatného. S tím souvisí i rozdíl mezi extraktem z plodnice a levným myceliem narostlým na rýži či ovsu, které se mele i se substrátem — výsledný prášek je pak z velké části obilí, nikoli houba. Objevuje se také přímá adulterace, tedy ředění plnivy jako polydextróza, maltodextrin nebo dextriny, aby přípravek uměle „splnil" deklarovaný extrakční poměr při nižší ceně. Takový produkt na první pohled vypadá správně a rozdíl odhalí až nezávislá laboratoř.
Ke ztrátě účinku se navíc přidávají rizika, o kterých zákazník nemá jak vědět. Houby jsou přirozené bioakumulátory a ze znečištěné půdy či substrátu nasávají těžké kovy — kadmium, olovo, arsen i rtuť. Při špatném sušení a skladování hrozí plísně a mykotoxiny. Časté je i chybějící nebo nedostatečné zpracování: β-glukany jsou uzamčené v chitinové buněčné stěně, kterou lidské trávení samo nerozloží, a bez správné horkovodní extrakce zůstávají tělu nedostupné, i kdyby v surovině byly. A konečně nejsou výjimkou ani produkty, které deklarovaný druh houby vůbec neobsahují — což opakovaně ukazují DNA rozbory, například u přípravků z hlívy nebo cordycepsu.
Proto doporučujeme řídit se jednoduchým vodítkem. Kvalitní výrobce nikdy neuvádí jen „celkové polysacharidy", ale konkrétní obsah β-glukanů, případně dalších účinných látek podle druhu houby. Na požádání doloží čistotu přípravku — rozbory na těžké kovy, mikrobiologii a pesticidy — a konzistenci mezi jednotlivými šaržemi. Právě tato doložitelnost odlišuje seriózního výrobce od anonymního. U vitálních hub totiž neplatí, že příroda automaticky znamená bezpečí a účinek; teprve pečlivé zpracování a kontrola z houby dělají to, co od ní očekáváme.
Převzalo z článku:
Xiaoying M, Peng Z, Hong W, Na G, Jun X, Ying Z, Xun C and Guoli L (2025) From functional foods to immunotherapeutic agents: mechanistic insights into medicinal mushroom bioactives in chronic inflammation management. Front. Nutr. 12:1725297. doi: 10.3389/fnut.2025.1725297
Klinické studie jsou finančně náročné, navíc jsou na ně vysoké etické nároky, proto jich je omezený počet. Byly provedeny studie jak na zdravých dobrovolnících, tak na pacientech s některými zánětlivými nemocemi, včetně autoimunitních. Studie naznačují, že podávání hub může vést ke zmírnění potíží, hlavně v případě chronických střevních zánětů, a poklesu aktivity zánětu. Výsledky však zatím nejsou zcela dostačují a bylo by potřeba provést rozsáhlejší studie. Z výsledků se však nejeví, že by podávání hub průběh onemocnění zhoršovalo a zvyšovalo zánět (podrobné studie v tabulce).
Mnohem více studií bylo provedeno na zvířecích modelech lidských zánětlivých a autoimunitních onemocnění, jako jsou např. revmatoidní artritida, chronické střevní záněty, roztroušená skleróza, systémový lupus atd.
Studie in vivo ukazují, že houbové přípravky mohou v experimentálních modelech zasahovat do několika vzájemně propojených oblastí v ovlivnění imunního systému:
Těmito mechanismy dochází k mírnění obtíží, tj. chronického zánětu, a zlepšení stavu zvířat, která houby či jejich složky užívají
Přihlaste se k odběru novinek a neunikne vám žádná akce nebo důležitá informace
